Rozvod, nerozvod, manželská šikana

Stále častější téma dnešní společnosti. Nedá se říci, že by to bylo něco vyloženě negativního. S ukončením starého a nefungujícího, musí zákonitě přijít něco lepšího, ale musíme se o to náležitě zasloužit, což dělá mnohým lidem problém a raději žijí v nevyhovujícím stereotypu, každodenním stresu a domovu se snaží obloukem vyhýbat. S přibývajícími roky pak klesají šance na výběr jiného partnera, protože lide obvykle stagnují jak na svůj vzhled, tak na svoje osobní cíle a hlavně na pěknější vyhlídky. V krajním případě tyto situace vedou až k psychické nebo fyzické šikaně, protože ať chceme nebo ne, dlouhodobý stres se vždy musí někde projevit.

V jaké bude formě a jak dalekosáhlý bude mít dosah většinou záleží na povaze člověka. Buď se tedy postaví do role oběti, kdy si nechá všechno líbit a je raději ticho, protože představa, že by si měl něco prosadit, ho děsí nebo ho trápí výčitky svědomí, že není dostatečně ideální pro své okolí natož pro svoji drahou polovičku a měl by vlastně být rád za to co má, protože by taky nemusel mít nic. Agresor se snaží za každou cenu prosadit svoji, často obět srovnává s ostatními příbuznými ve svém okolí, neustále hledá na druhém chybu a veřejně jím opovrhuje, což za čas může zjistit i jeho okolí a rozhodně to pro ně není nic příjemného. Agresor se často veřejně prezentuje jako ten hodný a ukřivděný. Neustále má nostalgickou náladu a svoje neúspěchy a pod. hází na své okolí, většinou rodinu, nejvíce svého druha. Pokud se takto svěřuje svým kamarádům a známým, kteří neznají okolnosti dění a znají jen jednostrannou verzi, vzbuzuje v nich soucit a pocit, že by ho měli nějak chránit, když je přece tak hodný a myslí víc na ostatní, než na sebe. Celá situace je ošemetná tím jak vypadá navenek a hlavně, pokud se oběť nevzchopí, nenaštve se, nenajde k sobě kousek sebelásky, tak jí není schopen nikdo pomoci. Počáteční impuls musí vždy udělat ona, nikdo jiný to za ni udělat nemůže (nikoliv nechce).

A co děti? Kdykoliv se řeší rozvod a rodina má i děti jsou postaveny jako první příčina problému. Proč? To jsem doteď nepochopila. Děti jsou přece mnohem empatičtější a citlivější než dospělý, nevykládají si věci logicky, ale pocitově. Cítí napětí a negaci v rodině v jakékoliv podobě a pokud je to problém letitý tedy dlouhodobý a neřešený, často nabydou dojmu, že je to kvůli nim. Špatně se učí ve škole, nevystupují na veřejnosti dost inteligentně, ve většině případů je jim kladeno na srdce, že to co se děje doma, tam taky má zůstat. Takové dítě se pak užírá a začíná si nevážít samo sebe, naopak se přirozeně snaží zavděčit rodičům, protože si myslí že je špatné, nemají ho rádi, a tím, že se stane ,,dokonalým“ problém vyřeší a doma nastolí klid a mír. Problém je, že v určitém věku těžko přesvědčíte dítě, že ono není tím problémem, často také proto, že se tyto záležitosti dějí uvnitř rodiny. Často mají takové děti i zákaz vodění si domů kamarádů a úskostlivější rodič si je snaží přivlastnit a dělat většinu věcí za ně, aby se staly závislými a nehrozil tak rychle odchod z domu. Ano až takhle krajně může rodina dopadnout, pokud rodiče nemají dostatek odvahy na rozvod. A nejsmutnější na všem je, že děti v očích společnosti a okolí staví na první místo, přitom to ony odnesou všechno za ně. Kdekoliv kde je klid, pohoda, veselo se přece žije lépe, než někde kam se vůbec bojíte vrátit. Toto je sice vyhrocený případ, ale na začátku problému takový nebyl…to až čas ukázal, na co je pozdě a co by se konečně mělo udělat. Žijeme jen jednou, až si to uvědomíme na sklonku života, pak teprve bude čas na truchlení…
„Jediné, co je horší jak předčasné manželství, je opožděný rozvod.“ Louis De Boissy

„Největší chyba, kterou v životě můžete udělat, je mít pořád strach, že nějakou uděláte.“ Elbert Hubbard

„Smutné je, že hlupáci jsou tak sebejistí, zatímco moudří lidé jsou vždy plní pochybností.“ Bertrand Russell