Touha pomáhat versus nikdy se nepodřídit

Všichni jednou zestárneme, tedy ti šťastnější z nás. Někdo by si možná řekl, ti méně šťastní, ale každá věková etapa něco přináší a něco nám nenávratně vezme, zaleží jen na nás, jak se dokážeme smířit s tím co už potřeujeme, co je nám k ničemu a čeho bychom ještě chtěli v životě dosáhnout a nesáhnout si přitom na dno…

Seniorská problematika se stává ožehavým tématem v nejedné domácnosti. Na jednu stranu se mladší část rodiny chce postarat o svoji ,,vysloužilejší část,,. Na tu druhou, ale současná doba nenabízí tolik možností, jak tento plán uskutečnit. Je to výmluva? Pohodlnost? Lenost? Nebo je na mladé lidi kladeno čím dál tím více povinností, při kterých zkrátka každodenní péče o osobu blízkou není možná?

Z velké části tento fakt závisí hlavně na seniorech samotných. Dokáží se alespoň z části přizpůsobit rodinným chodům, respektovat názor a zvyklosti rodiny, která se o něj stará? Nebo vyžaduje aby bylo vše po jeho a psychicky deptá a manipuluje celou rodinou?

Člověk by si řekl, že za péči o osobou blízkou ( 24h spolupráce s nemohoucím členem rodiny) dostává pečující osoba mzdu, tak ať drží hubu a krok. V běžném zaměstnání se ho taky nikdo neptá nebo nebude ptát, jestli se mu líbí tohle a onohle, jestlí s daným souhlasí nebo ne. Ale trvá běžná pracovní doba celodenně? O víkendech? Samé noční? Zaměstnavatelé musí dodržovat určitá pravidla a hranice ze zákona, s morálkou je to vždycky horší, tu si člověk musí najít sám v sobě, a každý má hranice posunuté jinam. Takže v první řadě pečovatel je spolupracovník, né otrok! Často jsem se setkala s faktem, že senioři své pečovatele nazývají ,,posluhovači,,. Další nejčastějí výroky jsou: ,, Musíte, jste za to placená! Ta jiná pečovatelka to dělá líp, jste úplně blbá. Tohle by si moje služka nikdy nedovolila. Kde jste celý den, za co jste placená? Kašlete na ostatní, potřebuju pomoct, paní Kropáčková to zvládne sama,, aj. Největším šokem pro mě asi bylo, když se paní divila, jaktože nemám v zařízení, kde jsem pracovala zajištěný pokoj na přespání, abych jí byla neustále k ruce. A poslední kapkou oznámení: ,, Na vašich očích vidím, že mi vždycky vyhovíte, to víte já jsem dělala kádrovačku.,, Jako profesionál si musíte za všech okolností udržet odstup, slušně upozornit člověka, že jsou určité hranice a on je váš klient nikoliv pán, tudíž si k vám nemůže takto dovolovat. Něco o prdelích, duchnách a pod. si můžete zamlet,, pod fousy,, nebo si zanadávat na chodbě. Tím vším jsem chtěla naznačit, že v zařízení musí panovat slušnost a spolupráce na obou stranách. Úkolem pečovatelů je seniora provázet a jsou různé techniky, jak pracovat i s nehybnými klienty, i ti vám mohou vaši práci usnadnit.

Co ale v domácí péči? Pokud jste člen rodiny? Tam se tyto hranice stírají, člověk si k člověku dovolí mnohem více a mohou se tak i narušit letité vztahy. Ať už chceme nebo ne, jsou věty, které nám v uších budou znít celý život a můžeme si je s sebou nést jako křivdu nebo odpustit, ale nezapomenout. Pokud má někdo pěkné vztahy k sobě navzájem po celý život, předpokládá se, že bude spolupracovat na tomto vztahu i ve stáří. Pokud se rodinou táhnou letité spory, nebo se zkrátka sejdou lidé opačných povah, názorů, životního stylu, smýšlení a pod., kteří spolu nejsou schopni harmonicky vyjít během ,,běžného života,,. Nedá se očekávat, že se tento stav v koloběhu pečování změní k lepšímu, spíše vygraduje (samozřejmě né ve všech případech).

Takže jak se vlastně rozhodnout? Jako nejlepší variantu bych viděla si alespoň na pár dnů vyzkoušet ,,dobrovolnickou práci,, v typu zařízení, kam se chystáte případně svého člena rodiny umístit. Né ve všech případech je to samozřejmě možné a nemusíte se bát, že by vaše práce obsahovala odbornou lékařskou nebo sociální náplň, spíše můžete sledovat dění a pochopit chod zařízení. Maminka byla celý život upovídaná, komunikativní, obklopená kamarádkami, aktivní ve společenském dění? V tomto případě má možnost i nadále pobýt se svou generací, která jí nejlépe rozumí. Rodinu uvidí při návštěvách, kdy jí přinesou něco dobrého a budou se moci připravit, takže může vládnout oboustranná pohoda. U lidí, kteří jsou uzavření, žijí ve streotypu, jsou zvyklí, že jim někdo doslova dělal během života ,,posluhovače,, nebo se mu muselo pro klid v rodině neustále ustupovat, je to horší… Důležité je si ale uvědomit, že senior je dospělý člověk, nikoliv dítě. Pokud víte, že je vaše komunikace na bodu mrazu, protože vždycky musí chtít i druhá strana, je nejspíš na řadě ustoupit. Pak ovšem nemůže ,,opečovávana osoba,, protestovat, když je umístěna do odborného zařízení, protože, tam se o ni dokáží než vlatní rodina.